Autorský zákon říká, že autorem je fyzická osoba, která dílo vytvořila. Na výstavě však každou projekci nebo interaktivní kousek vytvořil jiný kreativec. Smysl dává výstava jako celek, svým kreativním uspořádáním nebo výběrem vystavovaných prvků. Pouze po shlédnutí výstavy jako celku odchází návštěvníci s uměleckým prožitkem z digitální výstavy. Totožného výsledku by nedosáhla výstava pouze jediného vystaveného uměleckého ztvárnění.
Zákon pro takové případy upravuje souborné dílo. I když se na výstavě podílí více kreativců, zákon staví do pozice autora výstavy fyzickou osobu, která jednotlivé části výstavy tvůrčím způsobem vybrala nebo uspořádala. Zákon dle mého názoru nezakazuje, aby těchto „režisérů výstavy“ bylo více, pokud se opravdu společně podíleli na tvůrčím uspořádání výstavy nebo tvůrčím výběru vystavovaných prvků. Autor pak vystupuje ohledně autorských práv výstavy jako celku vůči veřejnosti.
Jednotliví autoři (videotvůrci, sochaři, digitální kreativci atd.) mají autorská práva k těmto svým „dílčím částem výstavy“ a jejich díla mohou být do výstavy zařazena pouze s jejich souhlasem. Tyto jednotlivé části výstavy (projekce) mohou mít buď samostatné autory nebo spoluautory. U audiovizuálních děl (např. videomapping[1]) je autorem režisér, tedy osoba, která rozhodla o konečném uměleckém ztvárnění. Ani u audiovizuálních děl není dle mého názoru vyloučeno spoluautorství více režisérů.
U konkrétních vystavovaných děl, kdy příspěvky jednotlivých kreativců nelze od sebe oddělit, se může také jednat o kolektivní dílo. U kolektivních děl zákon stanoví fikci, že majetková práva vykonává osoba, která dala podnět a velela při vytváření díla a taková osoba se považuje za zaměstnavatele.
Nové autorské dílo vzniká také tvůrčím zpracováním díla jiného. Pokud si vezmete hudbu a zařadíte ji do audiovizuálního díla (videomappingu), hudba se stane dílem audiovizuálně užitým a videomapping je novým autorským dílem. Po následném zařazení videomappingu do výstavy hovoříme o díle zařazeném v souborném díle (výstava).
Vyobrazení autorských děl.
Každá „bublina“ přestavuje autorské dílo. Po zařazení díla do „nadřazené bubliny“ představuje dílo užité v novém autorském díle.
U projekcí fungujících na principu videoher, kde se očekává určitá akce návštěvníků výstavy a důsledkem naprogramovaných funkcí dojde ke kreativní reakci (interaktivní videoprojekci), se aplikuje zejména úprava audiovizuálního díla a úprava literárního díla (počítačový program).[2] Návštěvník sám nevytváří kreativní dílo, je pouhým uživatelem již naprogramovaných reakcí, a proto nemůže být sám autorem či spoluautorem vystavované interakce.
V neposlední řadě výstava umožňuje návštěvníkům vyzkoušet si kreslení luminiscenční tužkou. Expozice poskytuje návštěvníkům k tomu vyhrazenou plochu a tužky. Po nakreslení na určenou plochu se obrázek dočasně zaznamená (můj nápis law4art nevydržel pravděpodobně déle než 1 minutu), avšak svůj výtvor jsem si mohla dobře prohlédnout a nafotit si ho.
Taková „malba“ je dočasně vyjádřena v objektivně vnímatelné podobě, a to v řádu sekund, maximálně minut. Zákon neříká, jak dlouho má „dočasnost“ zaznamenání v objektivně vnímatelné podobě trvat.
Pokud by byla moje malba natolik kreativní, že by byla autorským dílem (jedinečným výsledkem), byla bych jejím autorem. Není podstatné, že mi výstava poskytla luminiscenční tužku, zeď a podmínky pro kresbu (prostředky pro malbu). Je to obdoba, jako kdyby mi na výstavě zapůjčili pastelku a papír.
Jedinečnost mé kresby (nápisu) však musím sebekriticky odmítnout. O autorské dílo (co se týče luminiscenční kresby) tak nepůjde.
